close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2010

○ Pomalu se ztrácím v bílé mlze.

25. července 2010 v 21:42
Něco vám řeknu. Víte co? Je úplná blbost nazývat lidi jejich pravými jmény a přezdívkami, pokud píšete na web a ještě k tomu takové věci, jako já tady. Pomluvy, intriky, zpovědi...
Protože kdokoliv se pak doma nudí a zadá do vyhledávače ze zvědavosti třeba svoji přezdívku, bude váš web pravděpodobně první, na který narazí.
Podobná věc se nestala zrovna jednou nebo dvakrát, proto jsem se rozhodla smazat veškeré články zmiňující lidi v mém okolí, než si je přečte někdo, kdo by neměl.

Mizím pryč a začnu znova.

Jinde, jinak...


○Pic

25. července 2010 v 21:32
kiss

○Zhrzená.

18. července 2010 v 2:42 Stručně!
...A ta kouzelná utajovaná láska se rozplynula jako vzdušnej zámek...

○Wake up!

16. července 2010 v 1:08 Stručně!
Jako bych se probudila ze špatnýho sna a vrátila se zpátky do pohádky... Jako by to byl jen nepovedenej vtip...
Někdy mám ten život fakt ráda :))

○Na každou svini se vaří voda

14. července 2010 v 11:49
"Každé zlo se ti dřív nebo později vrátí," říká s oblibou moje máma.
Něco pravdy na tom asi bude. V mém případě určitě. Dalo by se na to napasovat spoustu dalších rčení o božích mlýnech a nevím co všechno...
Po tom, co jsme to s Ondrou definitivně ukončili a shodli se, že bude kamarádi, jsem byla nejšťastnější na světě, protože jsem nečekala, že na mě ještě někdy promluví. Ale není pochyb o tom, že jsem mu ublížila... Ikdyž mě to mrzelo, byla jsem ráda, že jsem konečně šťastná, spadly ze mě všechny ty starosti ohledně rozhodování mezi jedním a druhým.

Ale teď se ukázalo, že jsem se asi rozhodla špatně. Měla jsem raději poslechnout rozum, protože se mi to teď pěkně vymstilo. Za to, jsem jsem ublížila Ondrovi, jsem si teď zakusila to samý... Prý to Mira bude brát asi jen jako úlet. Haha, teď vím, jak se Ondra cítil, když to s ním ukončil někdo, koho měl tak rád.

A víte co? Dobře mi tak! To mám za to, že jsem taková blbá a naivní kráva :)) Přesně tohle jsem pro sebe vlastně celou tu dobu chtěla. Aby se mnou někdo taky tak vyjebal a abych nejradši neměla ani jednoho, myslela jsem, že by to pak bylo jednodušší... Přání splněno, cink, cink, že bych slyšela zvonky štěstí?? Haha...

○...S rozumem v koncích

11. července 2010 v 12:18
Ze všeho nejtěžší je rozhodnout se, ikdyž jakýkoliv závěr někomu ublíží...

Včera jsem mluvila s Ondrou. Byl fakt těžce v háji. A já hrozně lituju toho, jak jsem mu ublížila. Protože pohled na něj, jak brečí kvůli mě, mě odrovnal. Nenávidím se za to, jaká jsem. Jak jsem mu mohla tak ublížit? Nic z toho se nemělo nikdy stát, nikdy jsem s Mirou neměla zajít tak daleko. Pak by se tohle třeba nikdy (nebo v nejbližší době) nestalo a všechno by bylo pořád při starém, aniž bych s tím byla nějak nespokojená. Řekla jsem, že potřebuju čas.... Prý mi dá šanci do úterka. A to je zatraceně málo.

Prostě teď absolutně nevím, co mám dělat. Nechci ho ztratit a hlavně nechci, abych ho tolik zklamala... Zároveň si ale myslím, že pokud se k němu vrátím, bude zklamanej zase Mira. Ikdyž tím si nemůžu být jistá, sice mezi náma něco bylo, ale jestli mě má fakt rád, nevím. Prý není na úlety, ale prostě si nejsem ničím jistá a asi bych ani nechtěla zjistit, že mě chce. Pak by to bylo ještě těžší.

Ať už se teda rozhodnu pro jednoho nebo pro druhýho, vždycky to bude špatně. Samozřejmě rozum tvrdí, že bych asi měla dát přednost někomu, s kým jsem byla skoro rok šťastná. Ale srce samo neví, co chce... Devět měsíců se nedá jenom tak zahodit, zvlášť, když jsem k tomu neměla důvod.

A teď se nesnáším a jsem na sebe hrozně naštvaná. Ikdyž mám Miru momentálně možná radši, trhá mě na kousky, když vidím Ondru, jak se trápí. Má smysl zahodit takovej vztah kvůli někomu, koho znám týden? Jasně že ne, jsem úplně pitomá a dělám hroznou blbost... Ale ikdyž ho znám třeba jen týden, mám ho moc ráda a nechci ho zklamat. Dneska si s ním budu muset promluvit a uvidím. Buď budu mít konečně jasno nebo se to všechno ještě zkomplikuje a já se půjdu zastřelit...

○Když už se něco posere, vždycky to stojí za to

10. července 2010 v 13:54
Posledních pár dní si připadám jak v trapným filmu...
Fakt jsem asi posrala, co jsem mohla. Potřebovala jsem změnu, ale tohle pro mě asi nebude zrovna to pravý.
Po tom, co jsem se seznámila s Vaškem a hlavně s Mirou, jsem si začala pořád víc uvědomovat, že můj vztah stojí ze velký hovno. Konečně jsem se po večerech nenudila poflakováním venku, nechtělo se mi ani domů... A tak se stávalo, že jsem prišla třeba v půl 3 a už o půl sedmý jsem vstávala do práce.
Tam mě čekal akorát zamlklej Ondřej, kterýho štvalo, že se bavím s klukama a flákám se s nima až do rána. No dobře, asi by mě to naštvalo taky, ale začaly prázdniny a já si chci prostě užívat a ne chodit v 11 domů! Nejvíc mě vytočilo, když se naštval, že jsem jela do Výklek v autě s klukama než s ním. A nenechal si vysvětlit, že do Lukynova auta prostě nesednu. Poslední dobou už mi to lezlo krkem, jak byl naštvanej pořád kvůli blbostem. A skoro po roce už mě to ani nebavilo. Sice jsem si to užívala, bavilo mě to.. Ale užíralo mě, že jsem nemohla dělat spoustu věcí tak jak předtím, nemohla jsem se bavit s klukama tak, jak dřív, aby to nevypadalo blbě... Ale kašlala jsem na to, ikdyž mě to štvalo.
Ale ty pocity, který se třičtvrtě roku hromadily někde uvnitř mě, najednou praskly a já jsem už nemohla dál. Prostě jsem potřebovala pauzu. Vím, že jsem ho tím ranila, a hrozně mě to mrzí, protože on je vážně skvělej člověk. A kvůli mě je teď tak nešťastnej... Nejradši bych si naliskala.

○Fairytale

7. července 2010 v 0:16
Večer jsme seděli na hřišti. Celkem dobře jsme se bavili, popíjeli, jen mě pořád něco užíralo. Moje nálada neunikla jeho starostlivému pohledu.

"Denčo, pojď se mnou, chci si s tebou o něčem pokecat.."

A tak jsme šli za roh oploceného hřiště, dost daleko od ostatních. Posadila jsem se k plotu z dřevěných desek. Jen malými mezerami mezy prkny pronikaly tenké vlásky světla. Opřela jsem se a zdvihla hlavu k nebi. Obloha byla jasná a byly nádherně vidět hvězdy. Posadil se vedle mě a chvíli jsme jen tak koukali na tu spoušť miliard rozsypaných třpytek.

○Vždycky jsem nesnášela depkaře. Teď jsem jednou z nich.

6. července 2010 v 23:36
Jsem v koncích. Utopená. Mrtvá. Umřela jsem včera...
Už pár dní mi dochází, že jsem totálně ujela. Chtěla bych od něj totiž snad něco víc, než kamarádství. I kdyby to bylo jen na jeden den. Je více kluků, o kterých si řeknu, že by za něco stáli. Ale on je ten jedinej, ke kterýmu mě drží jakýsi zvláštní obdiv už... dlouho. Už když na podzim blbnul s jinou a donedávna s další, držela se mě jakási žárlivost, ikdyž jsem byla (a myslím, že stále jsem) šťastně zamilovaná.
Včera jsem to přehnala. Vážně přehnala. Tata a dalších pár členů rodiny slavilo 50, proto byla mega akce v rodinném kruhu. A že není zrovna malej xD Psal kamarád, že tatovi donese slivovicu. Když došli celá partička včetně jeho, radostí se mi chtělo skákat. Jenže předtím jsem se docela dost chytla s Ondřejkem a řekla jsem mu svým způspbem konec, konkrétně ať mi už neleze na oči. Nebyla jsem z toho ani nějak nešťastná-a vím docela přesně proč, respektive kvůli komu... a tak se pilo a pilo, pak kluci odešli a když se vraceli, šel O. s nima. Trochu mě to vytočilo, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak se objímám s někým jiným. A tak jsem pila dál a dál a nakonec jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Nevím, co jsem si chtěla dokázat...
A najednou jsem se ocitla s Ondrou v parku. Ptal se mě, jestli s ním chci chodit a já nemohla zastavit slzy. Spíš jsem nechtěla, ale zároveň jsem o něj nechtěla přijít nebo ho zklamat. Dilema jak hajzl. Pak jsme byli na hřisti, kde jsem trochu vystřízlivěla.
Byla jsem fakt ráda, že tam je on a že mezitím co byl Ondra za rohem jsme si vyjasnili pár věcí. Mám ho moc ráda za to, že mi vždycky pomůže, pokud to jen trochu jde. Pokaždé mě vyslechl a jeho rady aspoň fakt stojí za to... Přátelsky mě objal, já ho hladila pod trikem a chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila a mohli jsme tak sedět až navěky. Bohužel.

S Ondrou jsme se, dá se říct, usmířili. Díky ségře a tomu, že si fakt nedá pokoj a donutila nás promluvit si. Díky ní jsem zjistila, jak jsem se v něm poprvé spletla. Spolíhala jsem zase na to, že se ozve nebo přijde. Až pak mi řekl, že už by nepřišel... V tu chvíli jsem byla ale úplně slepá a bylo mi to jedno.  

Až dneska jsem si uvědomila, že už ho nemiluju tak, jak předtím. Prý to má stejně, oba si držíme určitý odstup. Řekl mi, že ví přesně, jak mi je.
"Já vím, že by sis chtěla užívat. A můžu ti říct, že úlety jsou jako hezký. A pak už je jenom na tom druhým, jestli to vezme, nebo ne."
"Ale já vím, že ty bys to nevzal..."
"Já ne no, tím by to pro mě skončilo. Ale už jsem se s tím tak nějak smířil. Miluju tě, ale vím, že jsi mladá a chtěla by sis užívat a jednou to prostě skončí. Já už jsem starší a všechno jsem si to prožil. Prostě jsme se potkali moc brzo..."
No to vím taky, ale co s tím mám kurva do prdele dělat?! Neskutečně mě to štve. Život je fakt složitej. Asi řeším prkotiny, ale je pro mě neuvěřitelně složitý si vybrat. Chtěla bych všechno a nedokážu pochopit, že je určité buď a nebo. Chtěla bych vrátit čas, smazat, co se stalo a potkat ho za rok nebo za dva. Všechno by mohlo být úplně jinak. A nebo taky úplně stejně... V hlavě mám jasnou představu o tom, jak bysme se shodli na tom, že si dáme pauzu. Já bych mezitím dosáhla svého a po nějaké době bysme zjistili, že bez sebe vlastně nemůžeme být a byl by to obrovskej happyend. Jenomže to tak prostě nejde...

Nejradši bych se rozkrájela nebo zastřelila. Vím, že to tak nepůjde navždycky, balancovat na té tenké hraně. Jednou se převážím buď na jednu nebo na druhou stranu. A nebude to dlouho trvat. Nejradši bych si splnila svůj malý sen nebo se odmilovala stejně rychle, jak jsem do toho spadla. Je to složitý.
Nejsem z těch, co by podvedly a nic neřekly, navíc on by to nejlepšímu kamarádovi neudělal. Možná by to neudělal vůbec, protože prostě nejsem z těch nejhezčích holek a jak už řekl, pro něj jsem jen kamarádka. A v tom je ten risk, když už, nechci Ondru ztratit kvůli ničemu.

Co se bude dít dál, to je asi ve hvězdách. Já to prostě nevím.

○Ale mně to nestačí...

6. července 2010 v 10:29 Stručně!
"...ale mezi náma nikdy nic nebude, to víš. Jsi prostě moje nejlepší kamarádka."
"Neměj o ni strach, s Denčou jsme jenom kamarádi a to se nikdy nezmění."

Nevybavuju si slova, která by mě poslední dobou zranila víc. Asi proto, že já to cítím tak trochu jinak...