close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2010

○Jsem trapná a zoufalá.

1. července 2010 v 15:39
Jsem taak hrozně trapná, ubohá a marná.
A zamilovaná do dvou kluků najednou. Nesnáším se za to. Nesnáším sebe a hlavně nesnáším jeho, protože mě nutí cítit se tak, jak se cítím. Místo toho, abych byla ráda za to, co mám, (ale já vážně jsem..) se zase stane něco jako teď. Ano, prostě se to stane, nedá se tomu poručit... A mě to hrozně rozčiluje.
Vždycky jsem ho měla ráda, ale spíš jako kamaráda. Úplně nejlepšího kamaráda. Udělala bych pro něho první, poslední. A teď jsem do toho nějak slítla. Těším se, kdy ho zase uvidím a ty venky bez něj pro mě ani nemají cenu. Pořád přemýšlím, kvůli čemu, ale nenacházím ani pořádný důvod, proč bych ho měla mít ráda. Je hezkej, vtipnej a mě k němu táhne něco, co nedokážu pochopit. A taky říká, že mě má rád. Lže. Teda nejspíš ne, ale určitě mě má "rád" asi jako každou jinou kamarádku, ikdyž tvrdí, že já jsem ta nejlepší. Ať už je to pravda, nebo ne, stejně si pořád budu nalhávat, že je to hnusnej lhář, abych měla aspoň malý důvod ho nesnášet...
Určitě (nejspíš?) ho nemiluju víc než O., ale je to zase něco jinýho, nepoznanýho, co bych ovšem fakt poznat chtěla xD Fakt mě přepadá deprese, když si uvědomím, že ho vlastně nikdy nebudu mít, protože by to bylo za cenu toho, že navždycky ztratím, o co jsem takovou dobu usilovala. Je to fakt docela bezvýchodná situace. A je mi z toho zle. Je mi zle z něj, ale hlavně ze sebe.
Naštěstí vlastně tohle nemusím vlastně vůbec řešit, protože i kdyby O. vůbec neexistoval, nejspíš by o holku, jako jsem já, ani nezavadil. Ať už si říká, co chce. Nesnáším ho za ty řeči, kterýma mi vždycky dá naději v to, že mě má rád a že se mu líbím. Podle toho, jak se pak chová, stejně neříká pravdu. Stejně jako včera, kdy lítal od jedné holky k druhé a Kača se po něm bez přestání válela, což mu samozřejmě vůbec nevadilo. Přestože seděl vedle mě a na chvíli mě držel kolem ramen, pohotově se vymluvil, že jsem vlastně zadaná a věnoval se slečně po pravé ruce. Když jsem se pak rozhodla jít domů a on na skate park za kámošema, měli jsme kousek stejnou cestu. Zeptala jsem se, jestli jde teda kousek se mnou, jenže on horečně domlouval, kdo půjde s ním, broukl, že ne a za mým naštvaným "Tak čau." se ani neotočil. Byla jsem fakt nasraná. Ale hlavně zklamaná.
Nevím, jestli ho mám po včerejšku mít ráda nebo nenávidět. Zatím se mi úspěšně daří ho nesnášet, ale znám se dost dobře na to, abych věděla, že až ho zase uvidím, roztaju jak sníh na jaře. Nesnáším se. Nejradši bych si naliskala, abych dostala trochu rozumu. Pomohlo by to? Ne. K čemu je mi rozum, když ten srdci stejně neporučí...