Večer jsme seděli na hřišti. Celkem dobře jsme se bavili, popíjeli, jen mě pořád něco užíralo. Moje nálada neunikla jeho starostlivému pohledu.
"Denčo, pojď se mnou, chci si s tebou o něčem pokecat.."
A tak jsme šli za roh oploceného hřiště, dost daleko od ostatních. Posadila jsem se k plotu z dřevěných desek. Jen malými mezerami mezy prkny pronikaly tenké vlásky světla. Opřela jsem se a zdvihla hlavu k nebi. Obloha byla jasná a byly nádherně vidět hvězdy. Posadil se vedle mě a chvíli jsme jen tak koukali na tu spoušť miliard rozsypaných třpytek.
"Co Piškot, dobrý? Už jste spolu?"
"Nevím..."
"Co nevíš?"
"Jestli chci."
"Proč bys nechtěla?"
"Protože... Je tu člověk, kterej se mi nejspíš líbí víc než on, ikdyž je mi jasný, že ho nikdy nebudu mít... Prostě to tak cítím a nevím, co mám dělat."
"A kdo to jako je, znám ho?"
"Znáš ho líp, než kdokoliv jinej." řekla jsem a bezděčně ho pohladila po rameni.
"Počkej - to jako myslíš mě???" tázavě se za mě podíval.
"Neříkej nic. Já moc dobře vím, že tím ničeho nedosáhnu a že nemám šanci. Prostě jsem akorát udělala blbost. Největší blbost za poslední dobu, protože tím, co jsem teď řekla, se všechno posere. Buď se na mě budeš odedneška dívat jak na dementa, nebo se mi budeš vyhýbat... Ale určitě se nebudeš chovat stejně jak doteď. Kdybych nepila to víno, tak bych se nikdy neodvážila říct ti to do očí... Takže pokud můžeš, dělej, žes tohle nikdy neslyšel a dál se chovej, že se nic nestalo. Nemusíš na mě brát ohledy, je to můj problém, kterej jsem si v podstatě udělala sama a sama se s ním taky poperu. Prostě srdci neporučíš..."
Zvedla jsem se k odchodu s myšlenkou, že si nejspíš půjdu pár naliskat nebo rovnou urazit hlavu za to, že jsem taková kráva a že jsem se tak ztrapnila. Už jsem byla na ochodu, když mě chytil za ruku. Najednou mi hluboce hleděl do očí. Nevěděla jsem, vážně jsem nevěděla, co si mám v ten moment myslet. Kvůli jeho pohledu jsem zapomněla na to, jak jsem se ještě před chvílí ponížila. Zapomněla jsem na všechno, na svět kolem sebe. Jen jsem čekala, co se bude dít. Objal mě a pak mě políbil tak jemně, jak bych to od něho nikdy nečekala.
"Ale já jsem tě nechtěla do ničeho takovýho namočit. Říkals, že pro tebe jsem jen kamarádka. Nechci žádný falešný naděje ani nic v tom smyslu, že si to odbudeš, abys mi splnil, co chci, nebo nevím co. Tak prosímtě nedělej nic, co sám nechceš..."
Ticho. To jsem si myslela. Odhadla jsem ho totiž naprosto přesně. Připadala jsem si jak největší idiot hlavně kvůli tomu, že on necítil nic takovýho jako já a dělal to jenom proto, abych aspoň z části dosáhla toho, co jsem tak chtěla. Možná mě má rád, ale ne dost. Jednoduše se přemohl a už to má za sebou... Nebo ne?
Znova se na mě podíval těma svýma velkýma očima. A pak jsem měla znovu ten pocit, že jsem asi umřela nebo přinejmenším omdlela. Cítila jsem jeho jemný rty. Na malou chvíli se ve mně zastavil čas a já si přála, aby to nikdy neskončilo...


