Ze všeho nejtěžší je rozhodnout se, ikdyž jakýkoliv závěr někomu ublíží...
Včera jsem mluvila s Ondrou. Byl fakt těžce v háji. A já hrozně lituju toho, jak jsem mu ublížila. Protože pohled na něj, jak brečí kvůli mě, mě odrovnal. Nenávidím se za to, jaká jsem. Jak jsem mu mohla tak ublížit? Nic z toho se nemělo nikdy stát, nikdy jsem s Mirou neměla zajít tak daleko. Pak by se tohle třeba nikdy (nebo v nejbližší době) nestalo a všechno by bylo pořád při starém, aniž bych s tím byla nějak nespokojená. Řekla jsem, že potřebuju čas.... Prý mi dá šanci do úterka. A to je zatraceně málo.
Prostě teď absolutně nevím, co mám dělat. Nechci ho ztratit a hlavně nechci, abych ho tolik zklamala... Zároveň si ale myslím, že pokud se k němu vrátím, bude zklamanej zase Mira. Ikdyž tím si nemůžu být jistá, sice mezi náma něco bylo, ale jestli mě má fakt rád, nevím. Prý není na úlety, ale prostě si nejsem ničím jistá a asi bych ani nechtěla zjistit, že mě chce. Pak by to bylo ještě těžší.
Ať už se teda rozhodnu pro jednoho nebo pro druhýho, vždycky to bude špatně. Samozřejmě rozum tvrdí, že bych asi měla dát přednost někomu, s kým jsem byla skoro rok šťastná. Ale srce samo neví, co chce... Devět měsíců se nedá jenom tak zahodit, zvlášť, když jsem k tomu neměla důvod.
A teď se nesnáším a jsem na sebe hrozně naštvaná. Ikdyž mám Miru momentálně možná radši, trhá mě na kousky, když vidím Ondru, jak se trápí. Má smysl zahodit takovej vztah kvůli někomu, koho znám týden? Jasně že ne, jsem úplně pitomá a dělám hroznou blbost... Ale ikdyž ho znám třeba jen týden, mám ho moc ráda a nechci ho zklamat. Dneska si s ním budu muset promluvit a uvidím. Buď budu mít konečně jasno nebo se to všechno ještě zkomplikuje a já se půjdu zastřelit...


