Jsem v koncích. Utopená. Mrtvá. Umřela jsem včera...
Už pár dní mi dochází, že jsem totálně ujela. Chtěla bych od něj totiž snad něco víc, než kamarádství. I kdyby to bylo jen na jeden den. Je více kluků, o kterých si řeknu, že by za něco stáli. Ale on je ten jedinej, ke kterýmu mě drží jakýsi zvláštní obdiv už... dlouho. Už když na podzim blbnul s jinou a donedávna s další, držela se mě jakási žárlivost, ikdyž jsem byla (a myslím, že stále jsem) šťastně zamilovaná.
Včera jsem to přehnala. Vážně přehnala. Tata a dalších pár členů rodiny slavilo 50, proto byla mega akce v rodinném kruhu. A že není zrovna malej xD Psal kamarád, že tatovi donese slivovicu. Když došli celá partička včetně jeho, radostí se mi chtělo skákat. Jenže předtím jsem se docela dost chytla s Ondřejkem a řekla jsem mu svým způspbem konec, konkrétně ať mi už neleze na oči. Nebyla jsem z toho ani nějak nešťastná-a vím docela přesně proč, respektive kvůli komu... a tak se pilo a pilo, pak kluci odešli a když se vraceli, šel O. s nima. Trochu mě to vytočilo, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak se objímám s někým jiným. A tak jsem pila dál a dál a nakonec jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Nevím, co jsem si chtěla dokázat...
A najednou jsem se ocitla s Ondrou v parku. Ptal se mě, jestli s ním chci chodit a já nemohla zastavit slzy. Spíš jsem nechtěla, ale zároveň jsem o něj nechtěla přijít nebo ho zklamat. Dilema jak hajzl. Pak jsme byli na hřisti, kde jsem trochu vystřízlivěla.
Byla jsem fakt ráda, že tam je on a že mezitím co byl Ondra za rohem jsme si vyjasnili pár věcí. Mám ho moc ráda za to, že mi vždycky pomůže, pokud to jen trochu jde. Pokaždé mě vyslechl a jeho rady aspoň fakt stojí za to... Přátelsky mě objal, já ho hladila pod trikem a chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila a mohli jsme tak sedět až navěky. Bohužel.
S Ondrou jsme se, dá se říct, usmířili. Díky ségře a tomu, že si fakt nedá pokoj a donutila nás promluvit si. Díky ní jsem zjistila, jak jsem se v něm poprvé spletla. Spolíhala jsem zase na to, že se ozve nebo přijde. Až pak mi řekl, že už by nepřišel... V tu chvíli jsem byla ale úplně slepá a bylo mi to jedno.
Až dneska jsem si uvědomila, že už ho nemiluju tak, jak předtím. Prý to má stejně, oba si držíme určitý odstup. Řekl mi, že ví přesně, jak mi je.
"Já vím, že by sis chtěla užívat. A můžu ti říct, že úlety jsou jako hezký. A pak už je jenom na tom druhým, jestli to vezme, nebo ne."
"Ale já vím, že ty bys to nevzal..."
"Já ne no, tím by to pro mě skončilo. Ale už jsem se s tím tak nějak smířil. Miluju tě, ale vím, že jsi mladá a chtěla by sis užívat a jednou to prostě skončí. Já už jsem starší a všechno jsem si to prožil. Prostě jsme se potkali moc brzo..."
No to vím taky, ale co s tím mám kurva do prdele dělat?! Neskutečně mě to štve. Život je fakt složitej. Asi řeším prkotiny, ale je pro mě neuvěřitelně složitý si vybrat. Chtěla bych všechno a nedokážu pochopit, že je určité buď a nebo. Chtěla bych vrátit čas, smazat, co se stalo a potkat ho za rok nebo za dva. Všechno by mohlo být úplně jinak. A nebo taky úplně stejně... V hlavě mám jasnou představu o tom, jak bysme se shodli na tom, že si dáme pauzu. Já bych mezitím dosáhla svého a po nějaké době bysme zjistili, že bez sebe vlastně nemůžeme být a byl by to obrovskej happyend. Jenomže to tak prostě nejde...
Nejradši bych se rozkrájela nebo zastřelila. Vím, že to tak nepůjde navždycky, balancovat na té tenké hraně. Jednou se převážím buď na jednu nebo na druhou stranu. A nebude to dlouho trvat. Nejradši bych si splnila svůj malý sen nebo se odmilovala stejně rychle, jak jsem do toho spadla. Je to složitý.
Nejsem z těch, co by podvedly a nic neřekly, navíc on by to nejlepšímu kamarádovi neudělal. Možná by to neudělal vůbec, protože prostě nejsem z těch nejhezčích holek a jak už řekl, pro něj jsem jen kamarádka. A v tom je ten risk, když už, nechci Ondru ztratit kvůli ničemu.
Co se bude dít dál, to je asi ve hvězdách. Já to prostě nevím.


